Vzhledem k tomu, že se u nás zrovna příliš mnoho chodeckých akcí se psy v zimě nekoná, rozhodli jsme se už před lety, že si nějakou tu "zimní padesátku" uspořádáme samy. Teda spíš „uspořádáme“ vzhledem k tomu, že se jedná o neorganizovanou a nezajištěnou akci, kam vyráží každý sám za sebe a na svoje nebezpečí. Nic se nevyhlašuje a každý „závodí akorát sám se sebou“. No a aby toho nebylo málo, tak každý rok, tak týden dva před akcí, vyrážíme v ještě menší skupině projít plánovanou trasu, nebo teda aspoň ta nejzajímavější místa.

 

A tak jsme i letos vyrazili projít část trasy. Plán se zdál byt celkem jasný. Brzo ráno z Prahy, v 9:00 sraz ve Špindlu na parkovišti, obejít si část plánované trasy, ověřit jak to tam vypadá a večer zpátky do Prahy. Předpověď počasá vypadala dobře a tak jsme věřili, že těch plánovaných 30km s 1.000m převýšením zvládneme, i když vyrazíme až po deváté.

Na místo jsme ráno dorazili všichni kupodivu podle plánu – celkem nás byla skupina 6 lidí a 1 pes (můj pan Rasty). Ovšem problém nastal hned v zápětí. 2 ze 6 účastníků, Rastyho tady nepočítám, neměli sněžnice. Nějak selhala půjčovna a prostě nebyly. Takže se dohadujeme, že vyrazíme na drsno jenom v botácha snad to půjde. Okolí Špindlu opravdu neni nějaká nedostupný divočina a možností jak trasu zkrátit je dost.

 

Takže krátce po deváté balíme bágly, navlíkám Rastymu postroj a na lehko vyrážíme. Já navíc přihazuju Rastymu balíče sušených mas od Britu, ať neni celý den o hladu a má taky nějakou radost po cestě. Ze Śpindlu vyrážíme  do kopce podel magistrály. Kamarád nasazuje celkem ostré tempo a tak to netrvá ani moc dlouho a jsme nahoře na rozcestí Krásná pláň. Všichni uřícený a tak se dohadujeme, že asi trochu zvolníme. Zima byla douhá, kondice nic moc a tohle jsme na začátek trochu přestřelili.

 

Dál vyrážíme už výrazně tempem směrem narozcestí U srubu a dál směrem na rozcestí stoh. Cesta stále po magistrále, takže jdeme uplně na kraji, ať nic nepošlapeme a nikomu se nepleteme. Na rozcestí Stohu konečně opouštíme magistrálu a vyrážíme nahoru na Stoh. Až na vrchol se nesmí, ale cesta je hned zajímavěší. A taky si členové skupiny, co si nesehnali sněžnice,  užívají první porci nadávek. Přecejenom mimo hlavní cesty je to v botách o dost horší a pěkně se boříme. Jediný, kdo je v klidu je Rasty. Se svými 8kg a čtyřmi tlapkami si v klidu vykračuje a jako jediný se neboří. Takhle pokračujeme přes Klínovku až k Chalupě Na Rozcestí.

 

Kolem chalupy na rozcestí vede pro změnu jedna z hlavních tras, takže cesta je krásně široká, neboříme se, ale člověk musí zase dávat víc pozor na běžkaře. Ale s jedním psem to neni až tak velký problém. Navíc Rasty už ví, co se od něj čeká a nevymýšlí žádné kraviny. Časově jsme trochu za plánem a tak se dohadujeme, že využijeme dobré cesty a opět nasadíme „závodní tempo“, ať jsme co nejdřív na Luční Boudě, kde je plánovaná zastávka na občerstvení.

 

A tak v pěkném tempu míjíme Výrovk a hecujeme se, kdo bude první u Památníku obětem hor. Z Výrovky je to pěkný kopec a i když sem ho v létě vybíhal i s kočárkem v zimě to jde výrazně hůř. Od půlky kopce už nějak vypínám a soustředim se jen na kroky. Lidi kolem koukají, co je to za divnou skupinu, co je předchází a občas někdo lituje Rastyho, že takový malý chudák pes musí tak makat. Ale za chvíli jsme nahoře rozdýcháváme to a díky super počasí je dole i vidět zasloužená odměna – Luční Bouda. Dolu z kope to celkem klouže a tak spíš sbíháme a za chvilku jsme tam. Časovou ztrátu jsme srovnali a tak je čas na zaslouženou odměnu – něco rychlého k jídlu. Dneska jen procházíme trasu a tak si podobný luxus můžeme dopřát. Za 14 dní je už pravidlo „nezastavujeme“ J

 

Z Luční vyrážíme opět podel zimního značení směr Špindlerovka. Ale teda začátek je krutý – po obědě se jde špatně. Aspoň že stoupání neni tak náročné jako ze Špindlu sem. Počasí je nádherné a vzhledem k tomu, že se po obědě nikomu moc nechce, stíhám i vyndat foťák a udělat pár fotek na památku.

 

Bohužel jak se dělá hezky, začíná sníh měknout a my se s každým krokem propadáme, někdy po kotníky jindy po pás, do sněhu. Nejhroší jsou úseky, kde jdeme nad zasněženou klečí. Člověk jde, a najednou má nohu zapadlou mezi větvema. Mysim, že kdyby část skupiny, co neměla sněžnice ušila, kolik nadávek si budou muset vyslechnout, tak by si je snad radši koupili. Každopádně super profil trasy, žádní lyžaři a krásné počasá nám to kompenzují.

 

 

Kousek před Špindlerovkou se začíná zatahovat a ochlazovat. Opět vytahujeme oblečení, nasazujeme kapuci a míjíme Špindlerovku. Od Špindlerovky dál se už počasí pěkně kazí, začíná foukat studený vítr a ledové vločky pěkně řežou do tváře. Jdeme daleko pomaleji, než byl plán a to nás čeká ještě pěkný pár km. Naštěstí už jen směrem dolu, tak doufám, že bude počasí lepší. Aspoň že jdeme rychle a neni zima. Cestou míjíme posldní lyžaře, co se vrací z výletů zpátky na horské chaty a opět litují Rastyho. Kdybych ho neznal, budu ho asi litovat taky. Počasí je postupně ještě horší, jdeme čím dál tím pomaleji a navíc se začíná šeřit. Vypadá to, že dolu se za světla nedostaneme a asi ta cesta bude trvat ještě dost dlouho. Zkouším najít na mobilu, jestli se někdy zavírá parkoviště, ale neúspěšně. Tak doufám, že až dorazíme, tak auta nebudou za závorou. Kolem Petrových bud už vypadáme všichni jak polárnící a Rasty jako sněhová koule. Už ho začínám litovat taky. Přecejenom už je mu 10 a i když vypadá daleo mladší a podává super výkony, už bych měl dávat víc bacha. Počasí je ještě horší. Ve svahu kousek před Davidovýma boudama nasazujeme čelovky a utahujeme kapucy na doraz. Sice je díky sněhu celkem vidět, ale jistota je jistota. Jen ten ledový vítr s kousky sněhu začíná být pěkně nepříjmený.. Začínáme být zase dost za časovým plánem. Jinak je cesta celkem slušná.  Opět se boříme, ale méně, než jsem čekal. Ty sněžnice vážně chybí. Tempo z kopce je opět pěkně svižné, všichni už jsou utahaný a zasněžený a tak to člověku ani nepřijde a jsme dole pod kopcem. Odsud už je to jen kousek do Špindlu, kde nás čeká nejhorší část. Přejít Špindl a dojít k autu. Naštěstí je nasněženo i tady, takže se jde slušně. K autu dorážíme ani nevím v koli, Rasty sežere pytlík Canilovu, co mi ležel v aute a jde spát. No a nás čeká cesta domů. Část trasy jsem prošli víc než dobře a hory opět nezklamaly – i když jsou nízké, tak je člověk nesmí podceňovat, protože počasí se dokáže změnit během chvilky a i ty naše nízké hory umí být v zimě pěkně náročné.

 

 

No a pro ty co by chtěli vyrazit, ještě trochu detailnější mapa: